Jednoho dne přišel kámóš s bezvadným nápadem vyrazit do Rumunska a přejít Făgăraș. Inu říkám si, proč ne? Rumunsko, Rumunsko, tam se zastavil čas a mohli bychom nahlídnout do časů minulých, ale o tom dále.
Jak tam?!
Po zvážení (a přečtení několika recenzí) jsem se rozhodli vyrazit vlakem (auta s jinou SPZ než místní může po cestě potkat „náhodný“ defekt, který může vyústit až k okradení apod.). Přece jen tahle skutečnost mě trochu zarazila a cesta vlakem se zdála být v pohodě. Když se na to zpětně podívám, tak bych autem klidně vyrazil, protože se mi nezdálo, že by někde mohl vzniknout problém, ale kdo ví, zdání klame.
Plán cesty
Plán cesty byl v podstatě jednoduchý. Kámoš organizátor, vzal za své plánování a rozhodl, že naplánuje rozumnou cestu pro nás měštáky, kteří nejsme tak zatažený…. nebudeme předbíhat. Domluvili jsme se (celkem 5 lidí), že vyrazíme na 10 dní včetně cesty. Vyráželi jsme v pátek minutu po půlnoci a návrat byl stanoven na následující neděli, cca pátou hodinu ráno. Plán zněl stručně – vystoupíme ve městě Făgăraș – pojedeme taxíkem do města Victoria – přespíme „někde“ – následující dny (asi 6) přejdeme přes vrchol a sejdeme do města Zărnești odkud se dostaneme na hrad Bran – zpět do Făgărașe a tradá domů. Stručný, jasný a zdánlivě bez problémů. Po detailnějším zkoumání s druhým kámošem, kterého jsem do toho naverboval, jsme zjistili, že náročnost hor je na úrovni 4 – 5 z 5. Počasí zde není zrovna příznivé a celkově jsme se začali pozastavovat na některými „slabšími“ místy plánu (třeba co budeme dělat ve 22 hodin večer ve Făgărași?!, kde tam budeme spát, kde seženeme v tuhle noční dobu mapu?!, máme kompas/buzolu?!), ale i tak jsme si říkali, že to se nějak udělá. A udělalo. Mapy jsem pro jistotu vytiskl z internetu kdyby se je „náhodou“ nepodařilo sehnat, kompas se vzal z nějaké putiky (kvalita značky Jameson), no díky tomuhle všemu se celá akce překvapivě nepovedla podle plánu.
Jak to probíhalo
Cesta vlakem neměla chybu. Vládla perfektní nálada posilněná alkoholem, pak spánek. Přestup v Budapešti a pokračování do cílové stanice Făgăraș. V maďarským vlaku se jelo vcelku fajn, měli Kozla za €1.10. Pohled z okna byl po celou dobu celkem nudný, protože všude byla jen placka. Čím více jsme se blížili k cíli, tím více kopců se začalo objevovat. Přibližně v deset večer nás vlak vyhodil v cílové stanici, kde jsme bez problémů sehnali taxík za €20 pro 5 lidí. Cesta byl vcelku zážitek, protože nás jelo 5, včetně řidiče, tedy 6, v Loganu kde šetřivý řidič vypínal neustále motor kdykoliv to šlo. Bez újmy jsme vystoupili ve Victorii a vydali se směrem k turistické značce, míjíme továrnu, scházíme na cestu a při první příležitost stavíme stan a vaříme večeři, byla asi tak půlnoc. Spánek. Těsně před tím jsem měl spásný nápad, zajít si do továrny k vrátnému pro vodu. Podle všeho na nás čekala na treku voda všude, ale je lepší mít vodu v hrsti (lahvi), než nic.
Dalšího dne posbíráme věci a pokračujeme směr hory. V tuhle chvíli nastává čas na mapu, mapu z internetu o které nikdo nevěděl, zda je správná apod. Koukáme do ní a přemýšlíme, kde asi tak právě jsme. Ukazatel na stromě říká jasně: rovně Podragu (modrá); doprava cabana Turnuri a Podragu (červená). Protože rovně byl časový odhad o celých 30 minut kratší vydali jsme se rovně. Nebudu tady detailně popisovat cestu, ale stručně by se dalo říct jen jedno. Trasa byla značená dobře, nikde jsme však nepotkali žádný záchytný bod a hlavně nikde nebyla voda. U poslední vody (potoka v údolí), než jsme začali stoupat, jsem říkal, zda by nebylo dobrý si něco nabrat, ale náš „průvodce“ mi sdělil, že cestou bude vody ještě hodně a že nemá cenu si ji teď před kopcem nabírat. Po zbytek dne jsem si tuto radu opakoval stále dokola a trhal si zbytek vlasů proč jsem ho poslouchal, protože po zbytek dne jsme vodu nepotkali. Situace se začala „hrotit“ hodně rychle. Cesta byla celou dobu do kopce, extrémně do kopce (což není v horách asi až tak překvapivé), ale horší bylo, že byla uježděná od traktorů co tam tahaly dřevo. Chvílemi pršelo, pak jsme taky šlápli do včelího hnízda, kdy jsme si užili ještě útěk a pár žihadel. Tak v tuhle chvíli nám někdy došla voda a celkově někteří členové už nemohli a my na ně museli někdy i dvacet minut čekat. Stále jsme stoupali, až jsme se dostali na hřeben, po cestě nebyla jediná kapka vody (kromě krup, které jsme si raději nasbírali). Někdy v pět hodin odpoledne už se celá situace začala dost vyostřovat, protože jsme toho měli všichni dost, neměli jsme pití a někteří byli stále pomalejší. Co teď? Přecházeli jsme hřeben, kde se nedá postavit stan, no a bez vody.. škoda řečí. Ti co ještě mohli prostě šli dál a doufali, že na něco narazí. Na mojí internetové mapě byla vidět cesta po hřebenu, kterou jsme šli a kus za ní bylo jezero, doufali jsme, že k němu dojdeme, ale když bylo asi 19:30 a začalo se stmívat začali jsme chápat, že nemá smysl se nikam hnát. Druhá půlka party byla Bůh ví kde a cesta směřovala stále nahoru. Po deseti minutách nadávání jsme se rozhodli sestoupit do údolí, kde jsme viděli postavený stan, řeku, oheň a onu chatu Turnuri. Vše bylo dost malinké takže odhaduji, že jsem sestoupili asi tak jeden výškový kilometr. Z pohledu do údolí se zdálo, že kopec půjde sejít. Když jsme se do toho pustili tak jsem doufal, že nenarazíme na převis, protože to bychom byli v hajzlu úplně. Zpět na cestu bychom se s krosnama už nevydrápali a bez lana převis nezdolali. Naštěstí se povedlo a my po dvou hodinách cesty stáli u řeky (to už byla dávno tma). V tuhle chvíli mi opravdu spadl kámen ze srdce! Následovalo zavodnění, jídlo a spánek (i když po tom přetažení jsem spíš koukal na stěnu stanu).
Po probuzení, nebo prostě ráno, jsme se shodli na tom, že se přesuneme maximálně k jezeru, tedy na Podragu, které bylo vzdálené prý 3 hodiny chůze (po červené). S tím nebyl žádný problém a povedlo se. Po cestě byla voda (škoda, že takové štěstí jsme neměli předchozí den). Postavili jsme stan, sice za deště, ale ještě za světla :-). Udělali si jídlo a po předcházejícím dnu se chystali brzy spát. K mě smůle jsem opět spal jen zlehka a druhou půlku noci jsem prolítal z hnačkou. Protože brutálně pršelo byl jsem uvězněn přes dvě hodiny bez možnosti odskočit si, takže se mi málem vyvalil bok a vypadlo mi oko. Ve chvíli, kdy dopadla poslední kapka jsem již zvesela zaklekával venku. Ráno jsem to završil šavlí a pak až pokojně usnul. Zbytek týmu vyrazil na vrchol Moldoveanu, který byl, dle cedule, vzdálen 2,5 hodiny chůze. Tým se vrátil asi za 4 hodiny s tím, že nahoře je pěkný nečas, brutální vlhko a není vidět na krok. Byl jsem ochoten tomu věřit, protože za dobu u jezera se střídaly bouřky, déšť, vítr. V jednu chvíli jsem si i myslel, že nám vítr odnese stan. Nastala chvíle domluvit se co dál, protože přechod jsem už těžce nezvládali (asi tak o 2 dny jsme byli pozadu). Domluva zněla tak, že během dne nebo dvou se vrátíme zpět do Victorie a přesuneme se na Bran.
Dalšího dne ráno jsme vstali a vyrazili. Dle cedule byl časový odhad 4 – 5,5 hodiny do Victorie. Minuly jsme opět chatu Turnuri a pokračovali jsme stále dolů po červené. Část cesty vedla hodně hlubokým lesem, kde bylo extrémně vlhko. Kolem cesty celou dobu tekla řeka (proč jsme tudy nešli první den??). Asi tak po sedmi hodinách chůze už nám bylo divné, že nejsme ve Victorii. Celou dobu jsme šli po červené – proti značení nešlo říct ani popel – horší to bylo s časovým odhadem, který s realitou moc nesouhlasil. Nakonec se povedlo a asi tak po devíti hodinách jsme dorazili do Victorie. Dle domluvy jsme začali shánět nocleh. Hotel jsme ve Victorii našli rychle, ale protože právě probíhal filmový festival tak bylo plno. Nic jsme nevzdávali a snažili se sehnat taxíka do Făgărașe, což bylo složitější než se zdálo. Ve Victorii nám pomoct nikdo nechtěl a všichni stále dokola opakovali, že ve Victorii taxík nejezdí a že z Făgărașe nám ho nezavolají a ani nám nedají číslo, jaká to přátelská země. Poté jsme potkali chlapíka, který nám nabízel odvoz za €50 na což jsme nechtěli přistoupit. Bylo asi tak 10 večer a my stále strašili ve Victorii bez noclehu. Pak vyrazil kamarád na vlastní pěst a podařilo se mu sehnat taxík za €30. No, ona pravda byla někde trochu jinde, protože když jsme nastoupili, tak řidič (úplně jiná osoba) chtěl zase €50. Následovalo několik hovorů s tím, že jsme mu slíbili €30 a dvoje Marlbora na což řidič a ten druhý v telefonu kývnuli. Řidič nás vyhodil u centra Făgărașe (cigára nakonec nechtěl) kde se nám během hodiny podařilo sehnat dva pokoje a nastaly dva dny klidu.
Po tom co jsme se dali dohromady, včetně našich nohou a bolavých chodidel (ta cesta dolů opravdu dala) jsme se vydali do Brašova a následně na Bran. Cesta do Brašova nebyl takový problém, protože nás za 9 RON odvezl vlak. Zajímavější byla cesta z Brašova na Bran, protože na nádraží nám nebyl schopen nikdo poradit čím máme jet. Po chvíli jsme sedli na taxík a nechali za 80 RON odvést až na místo. Čekali jsem, že zde bez větších problémů postavíme stan, ale opak byl pravdou. Zákaz stanování nám trochu narovnal úsudek. Po cestě přes město nám byla učiněna nabídka ubytování za 30 RON za hlavu a noc, ale protože jsme viděli na začátku Branu kemp tak jsme vyslali zvědy, aby zjistili co stojí noc v kempu. Když se vrátili s verdiktem, že za 5 lidí a 2 stany chtějí 119 RON tak bylo téměř rozhodnuto, že ubytování vítězí.
Bran
Dalšího dne jsme se vydali na hrad Bran. Všichni jsme čekali, že hrad bude na kopci v horách a hlavně, že bude fakt velký. K naší smůle se nic z toho nekonalo. Hrad působil z venku dost male, ale rozhodně zajímavě. Po zaplacení vstupného (25 RON pro dospělého) jsme si ho sami prošli a usoudili, že hrad je uvnitř hezký, docela rozlehlý a hlavně na hrad hodně útulný. Následně jsme si dali oběd a vyrazili autobusem směr Brašov. Tato se cesta skládala ze dvou cest. První byla Brašov -> Bartolomeu (část Brašova) a stála 7 RON. Druhá cesta byla klasickým linkovým autobusem (linka 22) z Bartolomeu -> Brašov nádraží a stála 2 RON. O dost levnější než celé taxi :-). V nedalekém nákupáku jsme zapadli do baru a čekali na šestou hodinu ranní. Bohužel bar byl otevřen je do tří takže jsme si užili i krásné tři hodiny na místním nádraží, naštěstí ve zdravý. Pak už jen následovala 24 hodinová cesta domů s přestupem v Budapešti.
Shrnu-li celkový výlet tak musím říct, že je smůla, že jsme nebyli lépe připraveni do hor včetně kvalitní mapy a dobrým detailním plánem. I přesto jsme si všichni užili čas v horách i ve městech. Můžete posoudit sami z přiložených fotek.
638 total views, 5 views today
