Takhle nějak vypadala naše trasa, kterou níže popisuji detailněji (zdroj mapy: Google Mapy). Celkově jsme během sedmi týdnů ujeli něco kolem 3400 km.
Po večerním přistání v Auklandu a po jedné hodině na imigračním, kde jsem s paní oficírkou hrál otázky a odpovědi jsme byli oba vpuštěni do země a nechali se autobusem odvést do backpackeru YHA. Na letišti byl trochu problém najít ten správný autobus a po sléze vystoupit na té správné zastávce, protože jak to tak bývá autobus nezastavoval přímo před vchodem backpackeru. Nicméně povedlo se a my jsme se kolem 22 hodiny místního času ubytovali.
Auckland
Na samotný Auckland jsem si vyčlenili celé tři dny, což bylo možná až příliš, ale kdo to mohl tušit. Dalšího dne jsme se vypravili do města a přístavu, kde můžete navštívit muzeum Maríny. V Aucklandu, hlavně mě, překvapili dvě věci. Za prvé Auckland vypadá jako malé Sydney, dokonce mají i SkyTower. Za druhé všude bylo mraky asiatů (v podstatě nic nového, ale mě to pořád dostává). V centru města jsme si prošli pár zajímavých míst (Aotea centrum, radnici) asi za 3 hodiny a pak se ptali sami sebe co tam ty zbylé dva dny budeme dělat. Jeden den jsme vyřešili celodenním výletem na Rangitoto, což je ostrov sopečného původu kousek od Aucklandu. Vyšlo nám i krásné počasí, takže jsme si to užili. A zbylý den jsme se šli podívat na vyhlídku One Tree Hill, odkud je hezký výhled na město. Bohužel však nebylo hezky, takže z výhledu jsme neměli v podstatě nic. Když jsme zvažovali zda vyrazit do přilehlé hvězdárny tak deštivé počasí rozhodlo v podstatě za nás. Hvězdárna (Stardome Observatory) se totiž otevírala v 18:30, tedy bychom museli čekat cca 30 minut v dešti a tak jsme šli raději na bus. Cestu tam jsme šli po svých a nebýt blbého počasí asi bychom šli i zpáteční, protože zaplatit $5/osoba za 20 minutovou jízdu autobusem nám přišla jako opravdová zlodějna! Nenechali jsme si zkazit náladu a raději se těšili na chvíli až si vyzvedneme auto a pojedeme někam mimo civilizaci. V půjčovně JUCY jsme si následujícího dne vyzvedli kemprvan (JUCY Cabana nebo-li Toyota Estima) a hurá ven z města. Na půjčení potřebujete jen pas, český řidičák, a pak taky mezinárodní, že? Paní (nebo slečna) co nám auto půjčovala se tvářila jak osina v prd…, ale co na tom, už jsme byli jednou nohou na cestách a nebrali na ní zřetel, takže, hurá na cesty.
Cesta na sever
Naše první zastávka byla ve městě/parku Whangarei, kde jsme měli namířeno na kopec zvaný Parihaka a následně do parku Tikipunga, kde byl vodopád Whangarei Falls včetně hromady krásných treků. My šli například Kauri trek. Zde jsem byl vlastně prvně konfrontován s kvalitou místního značení. Nejen, že ukazatele byly všude, ale časový odhad na nich byl shodný s realitou, možná byl spíš nadsazený. Následně jsme pokračovali do města Russell, kde toho vlastně nebylo až tak moc k vidění. Bylo to krásné malé městečko s přístavem a pohodovou atmosférou. Jelikož jsme tam byli v zimě tak i přesto byla v Russellu velice příjemná teplota, jak přes den tak i přes noc, odhaduji cca 10°C. V tuto chvíli by asi bylo vhodné sdělit něco o autě. Jak jsem psal výše šlo o Toyotu Estimu v lůžkové úpravě :-), včetně malé kuchyně (lednice a plynový hořák included). Pro nás dva ideální volba avšak musím říct, že ačkoliv nejsem nějak extra velký (184 cm) tak jsem se v autě (v té rozložené posteli) nenatáhl takže jsem měl trochu obavy jak bude probíhat těch zbylých 38 nocí. Co se jízdních vlastností týče nebylo moc co vytknout. Auto v benzínu s obsahem 2,2L, automatickou převodovkou a nalítanými asi 110k km. Jezdilo se mi s ním dobře.
A od teď už jen na jih
Cesty na sever jsme si moc dlouho neužili a změnili směr na jižní. Ve Whangarei jsme potkali jednoho angličana, který nám o cestách na sever dost povyprávěl. Říkal, že severní cíp severního ostrova je nádherný, leč náš čas byl omezený a plán cesty jasně daný. Dalším bodem byla pláž Baylys beach. Jedná se o 100 km dlouho pláž, po které je možné jezdit autem. Měli jsem ovšem trochu smůlu, protože byl příliv a k pláži byla zaplavena dokonce i příjezdová cesta. Nenechali jsme se odradit a auto zaparkovali na nedalekém parkovišti a vyrazili pešky po pěšině, která vedla na pláži. Musím říct, že to vypadalo úchvatně. Pláž byla sice vidět jen málo a vždy když jsme na ni slezli tak nás větší vlny vyhnaly zpět na kopce nad pláží. Musím uznat, že pohled na rozbouřené moře byl úchvatný, nechtěl bych do té vody spadnout! Dokonce jsme tam našli i tuleně, který se válel u vody, byl jeden a kdo ví kde se tam vzal, ale spokojeně si tam ležel. Dalším cílovým místem mělo být město Warkworth, město vína (teda to jsem se dočetl na internetu), kde jsme měli strávit 2 noci, ale řekli jsme si, že než být zase ve městě tak se raději zastavíme v kempu, pro tentokrát nějakém punkovém :-). Punkový kemp byl pracovní název pro kempy poskytované vládou Nového Zélandu. Šlo o takzvané DOC Campsite, kterých bylo celkem hodně, byly levné a platili se samoregistrací. Většina z nich však nenabízela sprchu, kuchyni a někdy ani vodu (ani teplou ani studnou samozřejmě). Záchody zde byly vždy. První takovýto kemp jenž jsme zkusili se jmenoval Trounson Kauri Park campground. Ironií bylo, že tento punkový kemp byl nejluxusnější punkový kemp, který jsme navštívili. Byla zde kuchyň (celkem vybavená), sprchy, elektrika a k večeru taky docela dost lidí (asi 8 aut). Zde jsme potkali pár z Německa, který sebou měl jednoroční mimino. Říkali, že mají překlenovací dvouměsíční období před tím, než půjde manžel na mateřskou, kdy jim stát platí, a teď se podržte, oboum mateřskou a tak si vyrazili na placené prázdniny. Další šok byla chvíle, kdy paní začala mluvit vcelku plynně česky, čekal jsem co přijde dál, ale další překvapení už se nekonalo. Jen říkali, že jsou tam týden a tedy sedm týdnů tam ještě budou, na našich dalších cestách jsme je už nepotkali. Ráno jsme sbalili auto a vyrazili se podívat do „města vína“. Od doby, kdy jsem opustili Auckland jsem vlastně v žádném městě nebyly, a proto jsme byly celkem napjatý jak takové město bude vypadat. Město bylo překvapivě útulné a hlavně opravdu malé. Když jsem zavítali do bottle shopu pro nějaké to místní víno tak nám obsluha dala na výběr z jedné lahve vína a proto nebylo nějak těžké si vybrat. Když jsem se ho ptal, proč jich nemají více, že Warkworth je přece město vína, odpověděl, že neví a že okolo města nějaké vinice jsou (např. Ranson Wines), ale město vína to rozhodně není. Zřejmě nějaký místní marketingový tah, kdo ví. Víno jsme vypili večer v autě, bylo dobré, ale už jsem měl i lepší. Jedna noc stačila a hurá do parku Waitakere Ranges, ve kterém jsme chtěli být tři dny. První den jsme v podstatě zajeli jen do návštěvního centra a prošli si blízké okolí. Bylo totiž hrozný počasí. Jen pršelo a foukal extrémní vítr. Proto jsme se rozhodli nic nehrotit a zůstali jsme tedy na parkovišti u Visitor Centra a doufali, že na naše půjčené auto nespadne strom. Naštěstí do rána se počasí umoudřilo. Vzadu jsme na hořáku uvařili čaj a vločky, ve chvíli kdy jsme si je v klidu jedli začali na parkoviště najíždět auta plná dětí a my si uvědomili, že bychom měli popojet a tak jsme pokračovali do města Piha, což byla opravdu jen obydlená zatáčka s krásnou pláží a skálami. Byla zde spousta treků, právě na tyto skály s opravdu dech beroucím výhledem. My jich dali hned několik. Začali jsme adrenalinovou Lion Rock Track, kde jste vždy museli čekat až odjedou všechny vlny jinak byla mokrá bota (řekl bych tak někam nad kotník) celkem jistá věc. V podstatě šlo jen o krátký výstup/sestup s výhledem na oceán. Tasman Lookout Track nás zabavil už o malinko déle, ale opět žádné velké drama, následoval Kitekite Knutzen Trek. Nastal večer a my se rozhodli si zaplatit jednu noc v backpackeru, udělali jsme dobře. Byli jsme tam úplně sami a pokecali s holčinou z Argentiny, která tam vypomáhala. Dalšího dne jsme si v Pize dali ještě Mangaroe Lookout Trek a vyrazili na druhou stranu parku. K nocování jsme vybrali kemp u pláže s luxusním výhledem a názvem Cornwallis.
Ráno jsme se prošli po pláži a vyrazili Jubilee Trek a pak pokračovali na poloostrov Coromadel. Tento poloostrov je známý především pláží Hot Water Beach, kde při odlivu stačí vykopat díru do písku a poté si jen užívat horkých termálních pramenů, které pramení pod touto pláží. Při našem příjezdu byl zrovna příliv, takže jsme si mohli vykopat velký prd, ale celkem mě pobavilo, že v kavárně přes ulici jste si mohli lopatu pronajmout. Jsou to tam hlavy mazaný. Už chyběla jen možnost pronajmutí si člověka co by vám to tam vykopal :-). Dalším úchvatným místem byla jeskyně Cathedral Cove, ke které vedl asi hodinový trek. Samotné místo působí opravu krásným dojmem. Na všech skálách je vidět jak je po tisíciletí opracovávala voda. Na některé římsy ve skálách je možné si vylézt, posedět a koukat na moře. Toto patřilo k jedním z nejhezčích, co jsme na Novém Zélandu viděli. Coromandel nám zabral taktéž tři dny a mimo míst výše jsme absolvovali několik treků v různých končinách tohoto poloostrova, třeba Paku Summit, Kauri & Harray. Dalo by se říct, že o treky tady není nouze. Taky se zde nachází nádherné pláže, třeba New Chums Beach. Co časem už začne být trochu únavné byly stromy Kauri, kterých je všude požehnaně. Jedná se o strom, z mého pohledu podobný sekvoji, obrovský, vysoký, prostě strom velký jako kráva! Jelikož jsou to stromy ohrožené tak před vstupem k nim si musíte umýt boty a protože jich je všude víc než dost tak už vás to pak trochu nebaví, teda mě to pak už tolik nebralo. Z Coromandelu jsme pokračovali do města Tauranga a při cestě jsem si střihli ještě jednu noc v punkovém kempu Dickey Flat. Tento kemp neměl chybu. Byl v lese, cesta k němu byla opravdu celkem dobrodružná, byla to spíš taková pěšina. Za kempem byla řeka a vedle se pásly krávy. Žádná voda, ani umyvadlo jen kadiboudy, ovšem pozor, včetně hajzlpapíru :-).
Tauranga bylo dalším větším městem v pořadí. Upřímně bych si zde dokázal představit i žít. Přímořské město s nádhernou horou Manganui na jejím konci. Pod jejím vrcholem se nacházela dlouhá pláž se surfařskou školou. Nezdrželi jsme se dlouho. Nechali jsme si pouze opravit rozbitý mobil, přenocovali jsme v kempu u pláže a dalšího dne jsme pokračovali do Hobbitonu, zastávky, kterou nesmí žádný fanoušek J. R. R. Tolkiena minout. Když dorazíte do Hobbitonu tak se vlastně dostanete jen ke kase a obchodu se suvenýry. Po zaplacení vstupu už víte, že suvenýr asi žádný nepotřebujete, protože u kasy necháte za dva lidi krásných $150. Do samotné vesničky vás hodí autobus, jenž jezdí v cca 30. minutových intervalech a cesta trvá asi 15 minut – všude jsou ovce :-). Od vesničky dostanete co očekáváte, nádherně udělané domečky, udržované trávníky, záhonky, prostě nádhera. Daleko zajímavější je, ale komentář průvodce. Prý po natočení Pána Prstenů byla vesnička zbourána a nějaký čtyři nadšenci přijeli za majitelem farmy (která má mimochodem asi 1000 hektarů a nachází se na ní 13000 ovcí) zda by se nemohli jet podívat co z natáčení zbylo. No a protože Pánem Prstenů to nekončilo tak majitel farmy pro další kontrakt (Hobbit) trval na to, aby celá vesnička byla postavena z permanentních materiálů, hle a vznikla vesnička, na které se asi celkem dobře rejžuje. Další zajímavostí byla dotace ze strany Nového Zélandu, resp. filmové studio požadovalo po Novém Zélandu finanční pomoc pro natočení filmu. Nový Zéland však místo peněz poskytl armádu, která kopala hobbití domky a jiné různé cesty. Dalšími zajímavostmi byly pro fanouška již známé věci. Např. to, že trpaslík Gimli byl největším hercem nebo, že jen jeden jediný záběr z filmu nebyl natočen na Novém Zélandu apod. Rovněž skvělé byly historky z natáčení, přípravy rekvizit apod. Jen pro informaci jen dvě hobbití nory jsou „zařízené“ i uvnitř, zbytek jich je pouze jen přední strana s dveřmi, dovnitř se jít nedá. Krásný, zajímavý a drahý výlet, který za to rozhodně stál!
Po Hobbitonu jsme pokračovali na nocleh do města, spíše k jezeru Rotorua. V okolí jezera jsme si dali trek, překvapivě pojmenovaný opět Jubilee s výšlapem na kopec zvaný Ngongotaha (více informací zde) a dalšího dne jsme zamířili k termálním (spíše smrdutým) pramenům Wai-o-tapu. Kromě toho smradu byla fascinující barevná kombinace jednotlivých jezer. Z pěšin se samozřejmě scházet moc nedalo, vlastně dalo, ale cedule s hrozbou, že se můžete propadnout do vody, která má kolem sta stupňů budila dost respekt. Asi po dvou hodinách plných barev a kouře jsem začal přemýšlet zda je to celé skutečné nebo jsem už přiotrávený. Ne, nebojte byla to skutečnost :-), aspoň doufám. Kousek od Wai-o-tapu se také nacházejí Craters of the Moon což je v podstatě to samé akorát tam chybí voda. Nachází se tam mraky děr v zemi z kterých se kouří a různě to tam bublá. Procházka oproti Wai-o-tapu je kratší, levnější a už ne tak moc zajímavá. Každopádně v této oblasti se nachází spousty termálních pramenů a pokud kolem nich není plot můžete se vykoupat, ale děláte to na vlastní nebezpečí, protože ne všechny prameny jsou zdravotně nezávadné. Den se opět chýlil ke konci a my vyrazili k jezeru Taupo na další noc v autě – ta malá postel v něm mi už začínala lézt trochu krkem, ale uklidnilo mě to, že dnešní noc byla v backpackru. Bohužel nebyli jsme tam sami. Pronajali jsme si pokoj se čtyřma postelema a doufali, že už nikdo nedorazí. K našemu překvapení dorazil pár z Ameriky, romantika ve dvou se tedy nekonala. Následujícího dne ráno jsme se po svých vrátili kousek zpět a podívali se na Huka Falls. Vlastně o žádné vodopády ani moc nešlo, ale ta masa vody, která se tam proháněla působila opravdu mocně. Pokračovali jsme ještě dál na trek Aratitia a šli asi tři hodiny po proudu řeky od Huka Falls. Konečně jsme došli prý k přehradě Aratiatia, tedy to bylo napsané na mapě, ale upřímně to vypadalo spíše jako velká louže ovšem s průzračně čistou vodou, ale každopádně celkem zklamání, znovu bych tam už nešel. Když jsme se konečně došourali zpět k autu, mířili jsme si to do kempu nabrat síly na další den. Dalšího dne jsme vyrazili na druhou stranu a tedy kolem jezera (Great Lake Taupo Walkway). Byla to podobně nekonečná procházka, ale s tím rozdílem, že kolem jezera byly v pozadí nádherné hory a celkově ta příroda a pohoda kolem, člověka tak nějak uklidňovala. Největší atrakcí byly kachny, které začaly loudit ve chvíli, kdy jsme si sedli na lavičku. Něco málo jsem jim hodil, ale když jsem viděl jak se o to rvou, raději jsem se na to vykašlal. Došli jsme na místo, kde byly krásně vidět hory. Toto místo jsme označili za zlomové a vyrazili jsme zpět k autu, ke kterému jsme došli asi po třech hodinách, zasloužený odpočinek na sebe nenechal dlouho čekat.
Když jsme se následujícího dne probrali, pobalili věci, vrzli je do auta a vyrazili konečně tam, kam jsem se těšil asi nejvíc. Do hor! Další cíl na v plánu byl totiž národní a nádherný park Tongariro. Protože jsme měli čas nějak jsme nechvátali. Cesta vedla kolem jezera Taupo, byla pekelně klikatá a místy dost úzká. Když jsme se začali škrabat k parku našli jsme parádní vyhlídku, kde jsme zastavili a využili tu naší přespolní kuchyň v kufru auta (to bylo vlastně poprvé, protože jsme doposud vařili v kempech/backpackerech apod.) ááá byly těstoviny, naše oblíbená strava. Byl nádherný den, perfektní vyhlídka a i ty těstoviny chutnali nějak líp. I přes všechnu pohodu jsme do cílové stanice kemp dorazili v předstihu a tak jsme se v klidu ubytovali (zaparkovali auto) otevřeli víno a v pohodě si užili večer. Majitel kempu nás lámal ať jdeme druhý den na nějaký přechod, že to stojí jen asi $150 na hlavu a bude tam i průvodce, prý by nám půjčil i boty. Pak nám taky v nestřeženém okamžiku zmínil, že kolem pátý začnou najíždět děti, které jsou tam na právě na lyžáku. Dle všeho je v Tongariru největší lyžařské středisko na severním ostrově. Napadlo mě si rentnout výbavu, ale když jsem viděl tu cenu tak jsem tu myšlenku potlačil. Den pro dva by stál asi to co týden v Rakousku, možná Itálii. Ráno jsme se probudili v zamrzlém autě a po snídani se tedy vypravili na trek. Autem jsme dojeli do městečka, zaparkovali a šli. Jako vždy se nabízelo několik variant – od treků po hodinu až 7 dní jsme bez výbavy volili jednodenní trek k nižšímu jezeru Tama. Šlo o tak zvaný téměř okruh Tama Lakes Tramping Track, kdy zpáteční cestu jdete tak do poloviny shodnou jako tam, ale pak uhnete a půjdete kolem vodopádů Taranaki. Musím uznat, že tohle byl jeden z nejkrásnějších treků, který jsme na Zélandu šli. Úžasná příroda, sníh, hory, jezera, potoky. Mě osobně se to líbilo moc! Výlet zabral asi 5 nebo 6 hodin a proto nebylo žádné překvapení, že jsme vyrazili dělat večeři. Pozn. Svačinu jsme si samozřejmě nosili, ale těstoviny jsou těstoviny! Druhého dne v Tongariru jsme přemýšleli kam ještě vyrazit, ale nakonec jsme došli k závěru, že se o moc dál než den před tím nedostaneme, museli bychom totiž jít vícedenní trek pak by to smysl mělo. Ráno jsme z auta seškrabali jinovatku a vyrazili do národního parku Egmont/Taranaki. Ještě než jsme Tongariro na dobro opustili zastavili jsme se u jezera Rotopounamu, které se dalo během hodinky +/- obejít. Po té jsme ještě po cestě do Egmontu zastavili na krátké procházce Major Jones Bridge, která vedla podél řeky a my vlastně zjistili, že jsme ji už jednou šli, avšak z druhé strany než jsme přijeli do Tonagarira (to bylo mimochodem lepší). Následovala zastávka ve městečku Stratford, kde jsme zrovna narazili na výprodej oblečení a něco málo si zakoupili. Pozor, jeli jsme na dvě noci spát do motelu (Amble in Motel) a to byla velká paráda. Hora Egmont (nebo Taranaki) je vlastně jen jeden kopec, kde se na jedné ze stran nachází také lyžařské středisko a na té druhé je mraky treků. Upřímně a na rovinu říkám, sem nejezděte pokud není léto nebo nejste vybaveni. Je super, že autem je možné vyjet až skoro nahoru, ale pro nás tam cesta více méně končila. Foukal ukrutný vítr a ještě ke všemu byl nechutně studený. Na ceduli stálo, že pokud chcete jít ještě výš máte mít cepíny, mačky a dávat si velký pozor na laviny. My neměli ani jedno (byli jsme rádi, že nám není zima v těch letních věcech co jsme měli na sobě) a tak jsme vyrazili na trek směrem z kopce k návštěvnickému centru. Byla to takový procházka v pralese s několika násobným křižováním horského pramenu. Místy byly pěkné vyhlídky, ale většinu cesty jsem strávili mezi stromy. Okruh jsme ušli asi za tři hodinky a stáli jsme zase na kopci u auta (pořád foukalo jako kráva). O to víc jsme si užili motelu a jeho okolí, kde byl poblíž malý park a na rozdíl od vrcholu hory Egmont slunečno. Z mého pohledu bych Egmont dokázal asi vynechat a spíše se více soustředil na cestu dále na jih, kam jsme mířili i my. Pomalu, ale jistě jsme se blížili do Wellingtonu, hlavního města Nové Zélandu, ale po cestě jsme se ještě zastavili na Foxton Beach, která byla přibližně na půli cesty do Wellingtonu. Díky zimnímu období jsme byli v kempu 4. Druhého dne jsme vyrazili na procházku po pláži. Opět se jedná o nekonečnou pláž, která je v podstatě silnice. Protože pláž je krásně zakřivena dal se udělat okruh a přijít do městečka z druhé strany, bylo to celkem příjemné. Na konci výletu jsme poseděli u pláže, ale nebylo zbytí a my museli zase pokračovat.
Wellington
Tady jsme to trochu nepromysleli. Jako každé větší, možná spíš hlavní město, trpí i toto nedostatkem parkovacích míst. No, ono je jich tam docela dost, ale v centru na něm můžete stát třeba jen maximálně 2 hodiny a někde třeba jen 15 minut a to i v noci. V okrajových částech města se dalo parkovat přes noc grátis, ale ty byly moc daleko od našeho ubytování. Protože jsme bydleli v backpackeru, konkrétně v Downtown Backpacker (ideální lokalita, zbytek nic moc), ve středu města nezbylo nic jiného než si parkování platit což se celkem prodražilo. Výhodnější by asi bylo tady auto vrátit a v době, kdy jsme chtěli město opustit tak si káru zase půjčit, ale na to jsem měl myslet dřív, že :-). Na stranu druhou jsme byli z Wellingtonu oba unešení. Jde o přímořské město s cca 300k obyvateli, na hlavní město celkem nic moc, co? Město jsme opět během jednoho dne prošli křížem krážem a z níže přiložených fotografií si nejlépe udělejte obrázek sami. Mě se nejvíce líbila rozlehlá botanická zahrada, kde byla i hvězdárna. Na druhém břehu byla nádherná pláž, úžasný park a vyhlídka z Mount Victoria. Jeden den na obchůzku městem bohatě stačil a druhý den jsme tedy využili k doplnění proviantu. Při cestě zpět do centra města jsme se stavili na procházce zvané Khandallah Loop Track, která byla včetně vyhlídky na město. Zbylé chvíle jsme využili k přípravě na trajekt, který nás měl i s autem převést na jižní ostrov. Vybrali jsme si společnost Interislanders, zabookovat lupen šlo přes internet, cena už tak příznivá nebyla, ale ono si nevyberete. Důležité bylo, že vše klaplo bez problémů a kvalita byla více než dostačující, blbý bylo jen počasí. Vždy když jsem vylezl na palubu tak pršelo nebo foukalo, v ideálním případě obojí, kolem ostrovů byla mlha takže nezbylo než koukat dole na TV. Asi po třech hodinách jsme se vylodili v Pictonu.
Jižní ostrov
Nějak jsme neotáleli a razili si trasu rovnou do národního park Abel Tasman. Opět jedno z míst, které mohu jen doporučit. Krásný prales, pláže a úžasná trasa po pobřeží. I zde byla možnost zvolit trek od jedné hodiny až asi po pět dní. Při delších přechodem sloužila pláž jako kemp, nikde však nebyla pitná voda jen krásné latríny, které v létě museli turisty vyloženě vábit. I my jsme měli nádherné počasí a poprvé jsme takhle v přírodě na svých cestách potkali docela hodně lidi. Šli jsem část pobřežního treku (Coast Track) z Marahau po Yellow Point. Na mapě je to skoro nic a my tam strávili asi 6 nebo 7 hodin. Škoda, že jsme s sebou neměli výbavu, abychom se zdrželi přes noc a došli aspoň po Torrent Bay, ale co už. Naštěstí se tohle všechno dá řešit přepravou lodí. My jsme kempovali ve městečku Kaiteriteri, což bylo samo o sobě nádherné místo s krásnou pláží, kde jste si mohli koupit lístek na loď, ona vás někam odvezla a vy jste se pak po pobřeží vrátili. Druhý den jsem se chtěl jet ještě podívat na Gibbs Hill, který se nacházel na druhé straně parku, na konec jsem to pustili k vodě, protože bychom si zajeli 170 km a to se nám úplně nechtělo a proto jsem druhý den strávili procházkou v Kaiteriteri a dali jsme si nějaké treky tam (Kaiteriteri Nature Walk, Stephens Bay Walk) a poté pokračovali dál dne našeho harmonogramu.
Dalším cílem naší výpravy byly Nelson“s Lake, jedno z nevynechatelných míst na Novém Zélandu. První noc jsme přespali opět v punkovém kempu u jezera Rotoroa. Kemp byl zase téměř bez vybavení – na záchod se šlo asi 3 minuty, nebyla tam pitná voda a kemp byl víceméně jen malá louka, na nocleh v autě samozřejmě dostačující. Jakožto férový turista jsem za nocleh chtěl samoregistrací zaplatit, ale ona i ta schránka se „složenkami“ na zaplacení byla prázdná – tak smůla, no! Přes noc nám dělalo společnost jen jedno auto, které za rozbřesku zmizelo. My se v klidu nasnídali a vyrazili na Braeburn Walk a pak se ještě poflakovali okolo jezera, protože ten výhled z mola byl opravdu unikátní. V odpoledních hodinách jsme se přesunuli k jezeru Rotoiti, které bylo větší a snad ještě krásnější. Zde byl kemp, který se platil v návštěvnickém centru a k večeru byl celkem nabitý (cca 6 aut), byla zde i kuchyně s pitnou a splachovací záchody :). Po uvaření našich oblíbených těstovin, nebo to byla rýže?! jsme stihli ujít ještě Loop Track a posadit se na chvíli na odlehlý břeh, kde krásně hřálo sluníčko, byl klídek, nikde ani noha. Nastal čas večeře a my šli opět vařit, teď asi rýži nebo to byly těstoviny?! K večeru už byla kuchyň dosti obsazená, takže jsme museli čekat až na nás přijde řada. Druhého dne ráno jsme odparkovali a přesunuli se nad jezero a šli Mt. Robert Curcuit (Paddys & Pinchgut). Ze začátku to byl extrémní stoupák, který trval asi hodinu. Každým krokem nahoru se pod vámi zmenšovalo jezero Rotoiti a postupně se odkrýval nádherný scénický výhled. Opět zde bylo několik různých tratí od několika hodin po několik dní. My šli prvně po Paddy“s treku a ve chvíli kdy jsme došli na rozcestí na vrcholku hory jsme to stočili na trek Pinchgut a vytvořili si tak krásný okruh. Zapomněl jsem zmínit, že takhle v horách se dali zaplatit chaty a pokud jste šli několika denní přechod, mohli jste spát tam. Většinu chat bylo nutno rezervovat dopředu (některé se dali platit zase samoregistrací) a věřím, že v sezóně musí být problém najít volné místo. V chatě většinou vůbec nic není, ale viděli jsem i jednu kde byly kamna, sporák a dešťová voda :-).I když byl trek odhadován na 5 hodin my byli zpět asi za 3,5 a splavený jsme sedli do auta a pokračovali do Artur“s Passu, což byl jediný průsmyk, který spojoval západní a východní stranu ostrova v této části.
Po příjezdu sem jsme tak nějak moc nevěděli kam jít a říkali jsme, že to naplánujeme až na místě. Vlastně v tuto chvíli jsme dali vale i spaní v autě, protože naše záda a i krční páteř už ho neměla ráda a my si řekli, že to za to nestojí a raději jsme si už připlatili za hostel. Hlavně tady to mělo smysl dvojnásob, protože když jsme tam byli my (bylo září) tak zde byla stále dost zima. V hostelu jsme díky špatnému počasí spali celé tři noci, což bylo déle než jsme plánovali. První noc tam bylo celkem plno, ale zbylé dvě jsme tam byli sami. Ubytování bylo na úrovni, všude čisto, teplo, prostě pohoda. Druhého dne ráno jsme vyrazili do terénu obejít údolí. Zašli jsme do návštěvnického centra dozvědět se něco zajímavého o místním průsmyku a jeho historii. Podívali jsme se na mini vodopád, který byl součástí mini treku Millenium Walk a když jsme zrovna tak nějak jen seděli tak k nám poprvé přiletěla Kea, což je vcelku velký a extrémně drzí papoušek. Celkem rychle se zmocnil mé krytky od foťáku, ale když zjistil, že se to nedá jíst tak mi jí vrátil. Nastal čas oběda a my tedy poslechli tělo a v klidu se najedli. Odpoledne jsme vyrazili na delší krátký trek Devil Punchbowl Waterfall, kde jak název napoví vedl k vodopádu. Poté jsme se prošli korytem řeky a poseděli na piknikovém místě. Za posledních pár dní jsme toho měli celkem dost a tak jsme se odebrali odpočívat do tepla a rovné postele hostelu. Hlavním trek v této oblasti je bez pochyby Avalanche Peak, výlet na celý den když je hezké počasí. V hostelu o tom měli kvůli bezpečnosti celkem hodně informací (zřejmě se to Avalanche nejmenuje nadarmo, že!). Musím říct, že jsem se tam chtěl jít, ale na konec jsme nešli. Za prvé byli jsme tam na přelomu zimy a jara a v doporučení bylo, že bez maček a cepínů tam v tuto dobu nemáme chodit (samozřejmě jsme je neměli, neměli jsme ani pořádné boty, zimní výbavu, ani blbý rukavice). Hmm tohle by se dalo řešit půjčením. A za druhé za nás vlastně rozhodlo počasí. Zbylé dva dny byste totiž ven nevyhnali ani psa. Neskutečně pršelo a foukalo, mraky ležely nízko, a tak jsme tam vlastně jen seděli a koukali do notebooku co bychom tak asi mohli dělat v Christchurchi až tam za několik dní přijedeme. Náš výlet s pomalu, ale jistě chýlil ke konci. A naším dalším cílem byly Banks Peninsula. Ještě však než jsme opustili průsmyk Arthur“s Pass zastavili jsme se na takovém zvláštní místě nazvaném Cave Stream Scenic Reserve. Byl to takový malý parčík usazený v celkem zajímavé scenérii. Nejzajímavější byla řeka protékající horou, na které se park nacházel. Byla to spíše jeskyně co se dala projít a vyšli jste na druhé straně, Zaujala mě jedna věc – pokud jste začátečník jděte raději proti proudu řeky – což mi přijde být docela zajímavé, což? My bohužel neměli neopreny ani kvalitní boty (které byly podmínkou), a tak jsme do jeskyně jen nahlídli a pokračovali dále do Banks Peninsula. Banks Peninsula je téměř pravidelně kulatý ostrov vytvořený sopečnou činností. Než obrost mechem, kapradím apod. flórou bylo to dost vidět, teď už se tvářil jen jako regulérní kopcovitý poloostrov. V kempu jsme si tam pronajali parádní chatku. Zaplatili jsme dvě noci a jednu jsme dostali grátis (nějaká jarní akce). Díky tomu to bylo snad téměř naše nejlevnější bydlení. když teda vypustím ty kempy, kde nešlo platit, nebo ty, co byly extra levný. Tohle nebyl kemp! Byla to chatka s lednicí, televizí a přímotopem, luxus! Jelikož se naše cesta blížila ke konci, bylo nutné vypucovat půjčené auto a toho jsme se ujali hned následujícího dne, kdy nám k tomu přálo i počasí a bylo hezky. Zabralo nám to snad 4 hodiny a když jsem to auto pak viděl. nebyl jsem si jistý zda takhle hezky vůbec vypadlo v době, kdy jsme si ho půjčovali. Ve zbytku dne jsem šli zmapovat městečko a najít směr trasy, kterou jsme si plánovali na další den. Trek Akaroa Walk nám naší vycházkovou chůzi zabral půl dne. Bylo tam totiž kopců jaxvin a nejen to, ještě ke všemu všude bahna, že já si ve svých tanečních botách bez podrážky připadal, jak když jsem nasadil lyže. Vše dobře dopadlo, odměnou nám za to byla krásná panorámata, samozřejmě jako všude na Novém Zélandu. Den vrácení auta na sebe nenechal už moc dlouho čekat a my se odvezli do našeho posledního ubytování, kde jsme měli být šest nocí. Čekací doba na odlet zpět do ČR měla větší rezervu, kvůli případným problémům, které by mohli během cestování vzniknout (přeci jen to nebyl návrat z Lipna).Jako první jsme si odvezli věci na ubytko (KIWI basecamp backpacker), pak vyrazili vrátit auto k letišti, a pak si dali hodinovou procházku zpět do backpackeru, který nebyl špatný, ale ani ne dobrý. Asi jako všude v těchto ubytkách ve velkých městech. Mraky mladých lidí, v pátek párty do rána. Záchod a kuchyň v celkem dobrém stavu. Samozřejmě ruku na srdce, když člověk ví, že je tam jen přechodně je ochoten to přetrpět, delší dobu bych tam nebyl ani za zlatý hovno. No a teď k samotnému Christchurci. Čím začít. V roce 2011 tam bylo velké zemětřesení, které město hodně poškodilo, vlastně tak hodně, že centrum je celé v rekonstrukci, všude se staví a řekl bych, že ještě dlouho bude. Co jsme se bavili s paní na letišti tak místní si z toho nic nedělají a snaží se koukat dopředu. Když jsem se ptal zda nemají strach z dalšího zemětřesení tak mi paní řekla, že ne (hlavně už to teď staví trochu líp, aby to zemětřesení vydrželo). Symbolem Chrischurche je katedrála, bohužel třetina katedrály se valí na zemi, druhá třetina je podepřená a ten zbytek se udrží sám. Je to celkem smutná záležitost, protože Nový Zéland, stejně jako Austrálie, nemají žádné historické budovy a Novém Zélandu jim to ještě bourá zemětřesení. A zbytek? Město má krásno botanickou zahradu a spousty rozlehlých parků. Z okrajů města jsou vidět hory. Bohužel to je asi tak vše co mi z tohoto města utkvělo v hlavě. Týden utekl jako voda a my už byli nachystáni na dlouhý let zpět do ČR.
K zamyšlení
Co jsme viděli a zažili bylo všechno nezapomenutelný zážitek. Samozřejmě, že každého zajímá něco jiného nebo chce něco jiného vidět, možná od toho čeká něco jiného. Z mého pohledu bych pár míst vynechal (např. Egmont, město Russell atp. viz.výše) a naopak nějaká bych tam některá místa přidal např. Milford Sound, nebo ledovec Franz Josef. Takových míst je určitě hodně a udělat to správné rozhodnutí není lehké a co je vlastně správné rozhodnutí? Všechno tohle ovlivňuje více faktorů, třeba v jakém ročním období jet. Zima? Jako my? Nebo jaro či léto? Zajisté všechny období mají něco do sebe, ale já můžu s klidem říct, že zima byla dobrá v tom, že jsem byli všude téměř sami. Na druhou stranu byla někdy ráno zima, nebo bylo moc sněhu/lavin. V létě jsem tam nebyl, nemůžu posoudit. Zajisté tohle vše ovlivní i finanční situace a čas, který celému cestování chcete věnovat. My se snažili projet co nejvíce míst za 7 týdnů a ke konci už jsme toho měli taky dost. Všechno nám přišlo být pak už podobné. Asi je lepší být na Zélandu déle, třeba rok a postupně ho projet s tím, že se někde zaseknete a budete tam pracovat (když se vám samozřejmě podaří sehnat vízum work and travel). No a v poslední řadě, což u nás hrálo hodně velkou roli, je výbava. Na Zéland jsem jeli z Austrálie a do Austrálie jsme jeli v létě takže něco jako pohorky, termo věci apod. jsme s sebou neměli a nechtěli jsme za to kvůli 7 týdnům utrácet. Věřím, že když bychom měli stan, boty, prostě vybavení, určitě bychom si dali vícedenní přechod a tak dále. Všechno tohle si chce před startem promyslet. Pro ty, kdo jedou jen na Zéland je to jednodušší, pro ty, kteří tam jedou už odněkud (třeba taky z Austrálie) je už lepší být více připraven (pak taky samozřejmě záleží kam jedete po Zélandu, zpět do Austrálie? Byla to dovolená? Nebo zpět domu a tedy musíte s sebou už vozit všechny věci?)…..
790 total views, 3 views today
