Dobrá bylo sice vymyšleno kam jedeme, ale ta Amerika je relativně velká. Pro zajímavost jsem se podíval co nabízejí cestovní kanceláře a hlavně za kolik. Když jsem zjistil kolik cestovka chce za jednu osobu bez jídla na 14 dní bylo jasné, že tudy cesta nevede. Začal jsem tedy pátrat dál a naplánovat to s přítelkyní na vlastní pěst. Takže jak začít? Asi od úplného začátku. Potřebujeme se tam nějak dostat, potřebujeme se tam nějak pohybovat, něco jíst a hlavně do detailu promyslet co chceme vidět. S tím co chceme vidět dost souviselo s cenou letenky a samozřejmě počet kilometrů které autem najedeme. Tím se dostáávme opět k začátku. Sakra! Tak kam pojedeme? Protože rád poslouchám kvalitní hudbu, protože mě jako malého neminul skateboard (ne, že bych jezdil, ale spousty kolem mě ano), líbil se mi surf tak bylo v podstatě rozhodnuto! Vždyť kde je ráj pro tyhle věci, přece Kalifornie!
Tak a teď už se mohlo začít plánovat. Protože sehnat letenku na termín jak by si normální smrtelník přál (třeba vyletět v pátek po práci a vrátit se zase někdy o víkendu) bylo nemožné resp. o dost dražší, rozhodli jsme se na to jít obráceně. Prvně seženeme letenku a pak si budeme zařizovat dovolenou. Protože polovička nemohla na déle jak 14 dnů museli jsme se snažit napresovat cestu a letenky do těchto 14 dnů. Byl březen a my chtěli vyrazit někdy na přelomu srpna/září takže nejvyšší čas zabukovat letenky, aby byly co nejlevnější :-). Letenky se po několika dnech podařilo sehnat +/- jak jsme potřebovali a tedy na odlet 23.8. cca 7:30 a návrat 5.9. kolem 10:30.
Co bylo třeba udělat:
- naplánovat cestu (náš problém)
- mít biometrický pas (měli jsme)
- zařídit si cestovní víza ESTA (zařizovali jsme týden před odletem, stojí cca 14 dolarů)
- zamluvit auto a vyřešit si mezinárodní řidičák
DEN PRVNÍ
Vstávačka cca ve tři ráno. Vše bylo nachystané takže jsme se akorát lehce nasnídali, vzali zavazadla a skočili na bus směr Ruzyně. Když jsme tam dorazili bez problémů jsme se odbavili a počkali na let do Zürichu (cca hodinka letu). Potom jsme si šli vyzvednout palubní lístky z Zürichu do Philadelphie a z Philadelphie do Los Angeles a šli směrem k letadlu (zde to byla legrace, protože mezi jednotlivými terminály nás vozilo podzemní metro na bázi výtahu). U letadla začala vstupní kontrola, nás jakožto cizopasníků, pro vstup do USA. Byli zde již američtí celníci kde nám vzali pasy a ověřili víza (nejspíš, protože je po nás nikde nechtěli). Protože jsme cestovali dva a on si toho všiml stáli jsme u něj spolu (což vzhledem k vážnosti situace přišlo docela vhod, aspoň pro mě). Pán se tvářil dosti vážně a po táhle ceremonii nám řekl „Položím vám několik důležitých otázek a pokud na ně odpovíte špatně tak do USA neletíte“. Byly to otázky typu:
- Komu patří zavazadla s kterýma jedete?
- Kdo ty zavazadla balil?
- Nedostali jste od někoho balík ve kterém nevíte co je?
- Jaký je účel Vaší cesty?
- Jak dlouho se hodláte zdržet?
- Čím se živíte?
- Znáte tu někoho?
- Kde chcete pobývat?
Ztracený kufr mi dohledali se slovy „Je v Zürichu, bude tu zítra touhle dobou.“ Co na to říct? „Máme své plány, zítra ráno jedeme pryč 200 km.“ Naštěstí se paní koukla kde všude budeme bydlet a poslala mi ho do San Francisca kam jsme měli dorazit za 5 dní. Zbývalo už jen vyzvednout auto. Vylezli jsme z letiště a hledali zastávku půjčovny Dollar, našli. Za chvíli přijel autobus, paní řidička nám dokonce pomohla s tím jedním zavazadlem a odvezla nás k půjčovně (nejen nás). Auto jsme měli vyřízené za pár minut se slovy, že mezinárodní řidičák je hlavně pro místní policii, ale pro půjčovnu je důležitý náš řidičák! Podepsal jsem pár dokumentů, zaplatil, dostal účet, což jsem pochopil tak, že je to něco jako náš „techničák“. Pán za kasou dokonce řekl, že byl v Brně a že zná holku jménem Šárka. Docela překvapivé když pro ně jo slovo Brno v podstatě nevyslovitelné :-). Auto jsme si měli vyzvednout na parkovišti F kde jsme si mohli vybrat jakékoliv auto od značky Dodge, Chevrolet, Ford apod. Zvolili jsme model Impala, výrobce Chevrolet obsah asi čtyř litr a jak jinak než v automatu. Paní u výjezdu vše překontrolovala, my nastavili navigaci směr Motel 6 nejblíže letišti LAX v LA a jeli se ubytovat.
DEN DRUHÝ – Joshua Tree
Po krušnější noci, kdy jsme trochu trpěli tím 9.ti hodinovým posunem jsme se kolem sedmé ráno probrali a vyrazili na snídani, kam jinam než do McDonald’s. Jídlo bylo relativně levné, bylo ho hodně a bylo nezvykle těžké. Po snídani jsme s věcma v kufru vyrazili do národního parku Joshua Tree. Cesta trvala okolo dvou hodin a ujeli jsme cca 200 km. Na automat jsem si zvykl hodně rychle, vlastně úplně bez problému. Silnice byla parádní, 4-5 pruhů pro každý směr, aut jezdila spousta, ale čím dál jsme od LA byli, tím se silnice ztenčovala a aut ubývalo. Silnice však nikdy neklesla pod 2 pruhy v jednom směru (ti co by tam jednou rádi jeli a z Joshua Tree budou dále pokračovat na sever (tedy směr Death Valley, Las Vegas) tak je výhodnější ve White Water odbočit doprava a projet park od spoda nahoru). Dojeli jsme do centra pro návštěvníky, koupili vstupenku, vstupenku v podstatě pro auto, a jeli se kochat. Počasí bylo ubíjející. Bylo 104 °F což je něco kolem 40°C. Obzvlášť já jsem to špatně snášel. Více méně všude stepi, pár uschlých květin, písek. Z auta se dá jít na různé treky, ale v tom horku to moc nedoporučuji nebo si vzít s sebou vodu. My si udělali výlet u Skull Rock asi na 20 minut, pak jsme si prošli Cholla Cactus Garden (kde bylo opravdové peklo a všechny kaktusy byly uschlé, aspoň tak vypadaly). Jeden skoro 60 minutový výlet jsme pak zvládli ještě u výjezdu parku, potkali jsme pár hezkých kaktusů, ještěrku, kamzíky i stín :-). Projetí celého parku trvá i s obědem opravdu celý den (park má něco přes 200 km cest). Jsou tu opravdová nezapomenutelná panorámata! Ty velké pískové kameny, monumenty z nich, některé kaktusy, modrá obloha jen těžko lze s něčím srovnávat. Protože byl čas odjet vyrazili jsme směr Barstow, kde jsme trávili další noc. Po cestě jsme se stavili na jídlo (opět McDonald), vyfotili jsme nekonečně dlouhý vlak, který se pohyboval velice pomalu, vedle silnice a jeli dál. Do motelu jsme přijeli až někdy v 9 večer.
DEN TŘETÍ – Death Valley
Po probuzení jsme se opět sbalili a vyrazili na snídani, pro tentokrát jsme skočili jen do obchodu a nakoupili pečivo a něco k tomu. S sebou jsme na cestu mohli vzít jen ovoce, protože vše ostatní by nevydrželo. Po předcházejícím dnu lehká strava v podobě pečiva se sýrem přišla vhod i mému zažívacímu traktu. Byli jsme najedeni, zabaleni a připravení vyjet. Do Death Valley nás čekalo necelých 300 km. Cesta byla opět pohodová, dokonce jsme najeli na silnici, kde byl pouze jeden pruh pro každý směr. Nebyla zde jiná auta (opravdu jen občas nějaké projelo), benzínky ani jiná civilizace. Jen písek a hory. Přejel mi mráz po zádech když jsem si vzpomněl na film „Hory mají oči“. Asi tak po 3 hodinách jsme minuly ceduli „Death Valley“ a sjížděli jsme opět mezi stepi, pískem a horami do Údolí smrti. Cesta v Death Valley byla až nekonečná. Nikde nic! Pořád jen cesta z kopce dolů. Najednou se objevilo solné jezero Badwater, kolem kterého jsme jeli asi hodinu než se objevilo molo s jeho popisem, toto místo je nejnižší bod údolí smrti (86 m pod úrovní moře), s možností si na jezero vlézt. Šli jsme. Jestli v Joshua Tree bylo horko, tak tady bylo opravdové peklo. Teploměr v autě ukazoval 124°F (51°C). Venku se dalo být opravdu jen chvíli. Slunce do nás pralo neskutečnou silou. Během té 15 minutové cesty po jezeru Badwater jsem vypil asi litr vody, lilo ze mě a chtěl jsem jít už z toho slunce pryč. Povedlo se, byli jsem zpět v autě, konečně. Klimatizace způsobila jen to, že jsme se víc potili, ale po chvíli se to srovnalo. Dojeli jsme do návštěvnického centra, kde nám teprve prodali vstupenku. Teplota byla stále nesnesitelná, zavítali jsme do obchodu kde jsme potkali dva Čechy, dvě starší paní. Koupili jsme dva pohledy a v tom malém návštěvnickém centru, v tom horoucím pekle měli dokonce i poštu a golfové hřiště. Poštu jsme využili a poslali pohledy, golfové hřiště nikoliv. Najedli jsme se v bufetu, ve kterém jsme byli už sami, protože bylo asi půl třetí a tou dobou i někdy zavírali. Měli těstoviny, polívku, nějaké klobásy. Po jídle jsme se odebrali zpět k autu a pokračovali dál Údolím smrti. Na jeho konci jsme našli kousek pouště tak jsme ještě vyběhli z auta se po ní projít. Při výjezdu jsme narazili na ceduli: „Možnost přehřátí auta po dobu příštích 20 mil, v případě přehřívání vypněte klimatizaci“. Silnice se nezdála, že by měla nějak působit problémy, do doby než se začala zvedat teplota motoru. Otočením zpět bylo teprve vidět, že se jede z údolí, protože silnice opravdu dost stoupala, ale patrné to bylo jen při pohledu směrem zpět dolů. Projetí parku i s obědem opět zabralo téměř celý den. Výhodou bylo, že po vyjetí z Údolí smrti nás nečekala tak dlouhá cesta do motelu, asi jen +/- 80 km. Přespávali jsme v městečku Panamint Springs, ve kterém jsme si došli i nakoupit. Měli tam takové nákupní centrum se vším všudy takže jsme nakoupili i pár drobností na sebe. Další den nás čekal park zvaný Yosemite, který je proslulý medvědy grizly.
DEN ČTVRTÝ – Yosemite
Další putovní den začal. Do Yosemite se bála jet především přítelkyně, protože prostě nechtěla potkat medvěda. Asi to bylo z důvodu všemožných zpráv o tom kolik jich tam je a kolik jich tam za poslední rok přejeli na silnicích (za rok 2010 to bylo myslím 28 medvědů, kteří jen tak vběhly na silnici pod kola aut). Po snídaní, kterou jsme sehnali opět v obchodě, jsme vyrazili na cestu. Čekalo nás něco přes 300 km do Yosemitského národního parku, asi 4 hodiny jízdy. Na začátku parku jsme zakoupili vstupenky a pokračovali dál. Před vjezdem do parku nás zastavil ranger, nejen nás, ale všechny. Bylo nám sděleno, že v jižní části je už několik dní požár a že je bohužel uzavřená. Před vjezdem do parku jsme přemýšleli jestli ho projedeme celý, tedy i s jižní částí kde je třeba Mariposa, kde je velká četnost sekvojí. Ovšem díky zprávě od rangera bylo rozhodnuto. Osobně si myslím, že v Yosemit by se dal trávit týden i déle, je tam opravdu nádherně, počasí není už tak ubíjející je tam spíše chladněji. Vodopády, sekvoje, jezera, hory, překrásná příroda. My prošli Tuolumne Grove kde jsou sekvoje, zastavili se u různých jezer např. Ellery Lake, vodopádů Yosemite Falls apod. Lidí bylo všude opravdu spousty. Medvěda jsme naštěstí nepotkali, ale když jsme zašli někam hlouběji do lesa tak myšlenka na to, ho potkat, nebyla příjemná. Konečně jsme se odebrali dát si něco k snědku, ale k naší smůle nikde žádná hospůdka nebo něco na ten způsob. Jediné na co jsme narazili bylo takové okno s občerstvením. Lidi opět spousta. Dali jsme si nějakou mexickou placku, ty americký blázni to tam mají snad všude. Posadili jsme se na terase kde nám pod nohama běhala veverka, byla docela komická. Sebrala každý kousek ze země. Krmení bylo přísně zakázané jako ostatně všude jinde. Nesmělo se sahat ani na šišky, ale tohle jsem se dozvěděl až když jsem všechny osahal takže se mi nemohlo stát, že bych byl zklamaný z toho, že jsem si nesáhl na šišku :-). Po jídle jsme ještě prošli pár extrémně zalidněných míst a usoudili, že je na čase odjet. Vzali jsme do úvahy i možnost zastavit se ještě někde na vyhlídce, kterých byla po cestě celá řada. Nyní jsme měli namířeno do Oakdalu což nebylo nějak extra daleko. Po příjezdu jsme se ubytovali, já si dal bazén a šli si dát naproti do Mendy’s večeři. Byla dobrá, ale drahá.
DEN PÁTÝ A ŠESTÝ – San Francisco
Zde se začal náš stíhací výlet lámat na normální výlet. Měli jsme v plánu se v San Franciscu zdržet dva dny, proto jsme nikam moc nechvátali a ráno si opět dopřáli bohatou snídani v Mendy’s a pak jsme vyrazili. Čekalo nás pouhých 157 km, slabé dvě hodiny jízdy. Do San Francisca jsme vjížděli mostem zvaným Oakland Bay Bridge, za použití mostu jsme samozřejmě platili cca $5. Navigace nás dovedla přesně do středu města, kde bylo několika patrové podzemní parkoviště. Zaparkovali jsme a vylezli na povrch. První dojem na mě tohle město udělalo naprosto otřesný! Všude bezdomovci s nákupními košíky, všude špína a kromě bezdomovců nikde nikdo. Pomyslel jsem, že to bude asi hustý a zkusil vytáhnout GPSku a něco do ní nastavit, myslím, že nějaký obchoďák, protože jsem počítal s tím, že tam bude teplo, ale kdepak byla tam pěkná kosa, asi 17°C. Na to mé kraťasy a triko nestačili. Bloudili jsme ulicemi až jsme došli do ulice, kde se pořádal dobročinný koncert pro bezdomovce, asi proto jich tam bylo tolik. Pak jsme došli k ulici, kde vpravo i vlevo stáli černoši. Jak z filmu. Odmítl jsem tudy jít a protože už jsem byl ztracený, všude jen bezdomovci a negři, chtěl jsem jít zpět k autu a někam dojet, nejlépe úplně do jiného města. V tu chvíli jsme narazili na mega středisko Bloomingdale“s. Hurá, normální lidi (relativně), poohlídli jsme se tam po nějakých zajímavých věcech (já po mikině), dali jsme jidlo v Burger Kingu a pokračovali. Navštívili jsme Yerba Buena Gardens, která působila opravdu vznešeně a umělecky. Prošli jsme centrum města a dostali se tak opět k radnici, kde bylo i auto. Vyrazili jsme do našeho motelu. Jízda připomínala pěší cestu po Českém Krumlově, nahoru a dolů. Když jsme vyjeli z centra měli jsme samozřejmě namířeno ke Golden Gate Bridge. Cesta byla jednoduchá, ale docela dlouhá. Čím blíže jsme k mostu byli tím víc mlha houstla, zajímavé. Konečně jsme na něj vjeli. Byli jsme rádi, že jsme viděli z auta na krajnici takže žádné kochání se nekonalo :-(. Zastavili jsme ještě na vyhlídce, kde má být celý most vidět, ale situace se dala shrnout asi takhle „Mlha přede mnou, mlha za mnou“. No co zítra je taky den, řekli jsme si a pokračovali do motelu kde na mě měl čekat můj ztracený kufr, byl tam! Po lehkém odpočinku jsme šli nakoupit. K mému překvapení černochy vystřídali mexičani. Byli tu snad jenom oni, nikdo jiný a divný pocit zase přicházel. Vběhli jsme do prvního obchodu, koupili co jsme potřebovali a zamířili zpět. Jedli jsme a v TV jsme sledoval jak postupuje hurikán od Floridy výš, pak přepnuli na další program kde běžel Harry Potter…. Bylo ráno druhý den a na nás přeci čekal ten Golden Gate Bridge. Posnídali jsme z nákupu předešlého dne, zabalili věci a odebrali se do San Francisca. Do města jsme jeli zpět přes Golden Gate, ale počasí se nezměnilo. Opar mlhy se držel v místě mostu stále, nikde jinde nebyl, vzdali jsme to je rovnou do přístaviště. Zaparkovali jsme u Pier 29 (asi). Parkovné bylo skoro zadarmo, stálo jen $30. Moje nejdražší parkovné! Od Pier 33 odjížděla loď na Alcatraz. Na ten jsme měli samozřejmě namířeno. Došli jsme k pultu „Co si přejete?“ Odpověděli jsme, že na Alcatraz, kompletní prohlídka. Ten den bylo úterý a obsluha nám nabídla nejbližší možný termín „Čtvrtek od 15 hod?“ Bylo tedy jasné, že do věznice Alcatraz nepodíváme. Koupili jsme si aspoň jízdu kolem Alcatrazu a také kolem mlhové královny zvané Golden Gate Bridge. Měli jsme asi 3 hodiny čas. Prošli se po přístavu, kde to opravu žilo, navštívili jsme Rock Cafe kde jsme potkali ne jednoho Čecha jako obsluhu. Dali jsme si druhou snídani a šli čekat na loď. Cesta byla asi na hodinu. Pohled na San Francisco z moře byl moc hezký, Alcatraz pěkně rozbitý. Po výstupu na pevninu jsem zavítali do čínské čtvrti. A den byl pomalu pryč. Při odjezdu se zrovna dohrál baseball. Ulice byly plné lidi v oranžovém, na rukou měli ty velké rukavice, doprava stála. Chodci měli přednost před auty a asi za hodinu se zácpa rozplynula a my pokračovali do města zvané Sunnyvalle, městečko vedle San Jose. Jeli jsme slabou hodinku a byli tam. Další den nás čekal dlouhý přejezd až do LA (Long Beach), náš výlet se chýlil ke konci.
DEN SEDMÝ
Tento den nebyl z pohledu cestování a objevování nějak zajímavý. Čekalo nás 600 km, přejet celé pobřeží. Po cestě jsme se zastavili v obrovském OUTLET centru. I mě tam bavilo nakupovat, všechno bylo levné a k tomu jste vždy dostali něco zadarmo nebo další věc za půlku ceny. Zdrželi jsme se tam tak, že do Long Beach jsme dojeli až někdy v devět večer ne-li později.
DEN OSMÝ,DEVÁTÝ A DESÁTÝ – Long Beach LA
Tyto následující tři dny jsme se rozhodli odpočívat a taky se v poklidu podívat jak se tam žije. Jako destinaci jsme zvolil část LA zvanou Long Beach. Na tři dny jsme se ubytovali v motelu a každé ráno po snídani jsme chodili na pláž. Snídali jsme většinou koupené potraviny, které se dali sehnat na v blízkém supermarketu. Bylo v něm otevřeno snad 14 hodin denně takže jsme neměli nouzi nakupovat tam i večeře. Na pláži to by lo každý den stejné. Dorazili jsem, většinou mezi 10-11 hod. Pláže byly prázdné a nekonečně dlouhé. Při prvním vstupu na ni, jsem si vzpomněl na seriál Baywatch. Zhruba po 100 metrech byly vysázené naprosto shodné budky včetně obsahu, tedy plavčíka, i se stylově umístěným plovákem. Situace na pláži byla každý den stejná. Prázdno, když už někdo přišel tak třeba jen na dvě hodiny, pak odešel. Kolem třetí hodiny odpoledne se tam začali scházet „kajteři“ a „kajtovali“, byl to docela pěkný pohled jak se tam projíždí. Voda byla čistá, ale docela dost studená. Přeci jen je to Tichý (Pacifický) oceán a navíc bylo už taky září. Když jsme zrovna nebyli na pláži, poflakovali jsme se po místním bulváru, kde byly malé obchůdky všeho druhu. Sem tam jsme zašli do Starbucksu. Objevili jsme tam taky restauraci, kde dělali jen těstoviny (což byla docela vzácnost), hned jsme si dali. Byla to taková zajímavá restaurace, protože když jsem se odešel na záchod tak jsem ho za jedno nemohl vůbec najít a když už našel procházel jsem na něj přímo skrze kuchyň. Tři dny utekly jako voda a my se museli chystat zpět do Los Angeles, vrátit vůz a užít si posledních pár dní.
DEN JEDENÁCTÝ A DVANÁCTÝ – Los Angeles
Naše poslední dva dny už klepaly na dveře a protože jsme opět odlétali z LAX tak jsme si nechali i prohlídku LA na poslední dva dny. Začali jsme klasikou a tedy Hollywood Bulvárem. Přijeli jsme tam záměrně hodně brzy, aby tam nebylo tolik lidi. Jako první jsme zašli do muzea voskových figurín. Jsou tam dvě a řekl bych, že muzeum Madame Tussauds je lepší, protože my byli zrovna v tom druhém a ne že by nebylo pekné, jen prostě některé figuríny byly odfláknuté a herci si podobní jen s trochou fantazie. Protože jsme ke vstupence dostali za pár dolarů i vstupenku do Guinessova muzea světový rekordů, byli jsme i tam. Podle mě je to, ale ztráta času, pro nás tam nic zajímavého nebylo, to samozřejmě neznamená, že příznivci tohoto odvětví se tam líbit nebude! Než jsme prošli všechny hvězdy na chodníku a prodrali se davem bylo dopoledne pryč. Zašli jsme tedy do McDonald a dali si klasický americký oběd s hranolky a burgerem. Lidí na ulici jako kdyby se najednou přemnožily, bylo jich tam tisíce a mezi nimi běhali lidé „opruzátoři“ kteří nabízeli CD s vlastním hip hopem, zájezdy do Beverly Hills a byly stejně otravní jako „opruzátoři“ co vás zastavují na ulici v Tunisu, Turecku, Egyptě atd atd. Zajímali nás ještě dvě věci. Za prvé nápis Hollywood, za druhé prodejna kytar Guitar Center kde jsem si chtěl koupit kytaru. Nakonec nekoupil. Takže, kdo by měl stejné úmysly jako já, kupte ji! Já jí nekoupil jen proto, že jsem měl strach, že mi ji nevezmou do letadla, ale každý třetí člověk měl při zpáteční cestě kytaru. Opravdu se to vyplatí, výběr je opravdu neskutečný a ceny lepší než u nás. Navíc naproti je další obchod zvaný Sam Ash. Scházel už jen nápis Hollywood, který je nejlépe vidět z obchodního centra Hollywood and Highland Center přímo na Hollywood Bulváru. V tomto centru jsme si tedy vyfotili nápis. Sedli jsme si do Starbucksu a v poklidu dali kávu, koukli se na fontánu a opět výhodně nakoupili pár věcí. Den se chýlil pomalu ke konci tak jsme šli hledat zastávku. Cesta zpět do motelu trvala slabou hodinku, ale musím podotknout, že cestovaní autobusem je tam vcelku peklo. Když se podaří najít zastávku tak na ní většinou není jízdní řád, jen seznam zastávek, ale my byli připraveni! Hledali jsme na Google Maps, které byly v tomhle opravdu výborné. Ukázaly zastávku i čas odjezdu, místo přestupu, prostě vše. Cesta autobusem nebyl žádný med! Jediný bílý jsme tam totiž byli my, naštěstí nic se nikdy nestalo, ale ten skličující pocit.
Nastal poslední den pobytu. Deprese z návratu byla blíž než jsme si mohli myslet. Hollywood jsme viděli, Beverly Hills, aspoň mě osobně, nás moc nezajímalo. Co takhle centrum LA? No proč ne! Šli jsme na zastávku a svezli se do centra. Prvně jsme vystoupili někde ne přímo v centru, ale věděli se jak se do něj dostat. Jako první nás zaujala budova Walt Disney Concert Hall. Byla opravdu zajímavá. Protože byla celá z „plechu“ a ve slunečném Los Angeles pěkně rozpálená. Od koncertní haly jsme zamířili směrem k mrakodrapům, do centra. Po cestě jsme narazili na bagetárnu Subway a musem MOCA což je muzeum abstraktního umění. Vešli jsme jen do obchůdku se suvenýry, kde se nesmělo fotit, byly zde např. „skejty“ z Andym Warholem a spousty zajímavých, spíš divných věcí. Pokračovali jsme do centra. Mrakodrapů zde bylo hodně, ale ne zase tolik moc, protože v oblasti LA jsou časté zemětřesení. Vlastníci těchto budov byly ve většině případů banky. Došli jsem do centra. Zmatek a chaos, lidi, divný lidi, shon, čínská čtvrť nic co bychom poslední den chtěli. Chtělo to rychle změnu. Sedli jsme na bus a jeli do Venice Beach (více), stěžejní místo pro seriál Californication. Byla to necelá hodina cesty. Byl to opravdu trochu jíny svět, palmy, pláže, promenáda kam až oko dohlédne, všude byly pouliční umělci všeho druhu, od celých skupin až po pantomimu. Prošli jsme se, najedli, podívali se na pořádný skate park, který byl možná založen Stacym Peraltou 🙂 a tím se vlastně ukončil náš poslední den. Do hotelu jsme se dostali až někdy kolem 7 nebo 8 večer. Už jsme se jen připravili na cestu, trochu se prospali a ve tři ráno si nechali zavolat taxík. Po bitvě s automatickým odbavovacím systémem jsme se dostali do letadla a letěli zpět.
Zvláštnosti na silnicích
- K autu jsme nedostali žádný techničák ani jiné doklady, na které jsme zvyklí u nás v ČR, měli jsme jen doklad z kasy a knížečku o auto půjčovně.
- Při řízení, hlavně u velkých měst jakou jsou Los Angeles nebo San Francisco, je speciální pruh s kosočtvercem který je vyhrazen pro vozy s dvěma a více pasažéry. Amíci jsou zvyklí jezdit sami takže pokud jedete dva urychlíte si průjezd po dálnici.
- Zastavování u křižovatek je shodné jako u nás akorát pozor, semafor je až jakoby za křižovatkou, tak se nenechte zmást a zastavujte před ní.
- Na světelný křižovatkách můžete i na červenou odbočovat doprava, pokud to bude zakázané, bude tam značka se zákazem.
- STOPky na křižovatkách mají ve většině případů pod sebou nápis „ALL WAYS“ což znamená, že musí zastavit každý kdo do křižovatky vjel. Křižovatka se následně projíždí v pořadí, ve kterém jste zastavili na stopce.
- Denně jsme viděli policistu, který ať už v provozu nebo ve městě, malém či velkém, zastavoval vozidla. K policistovi je třeba chovat se z úctou a nevystupovat z vozu poté co Vás zastaví. Nechte ho dojít až k Vášim dveřím. Policii zde není od toho, aby Vás „buzerovala“ jako u nás, když už Vás staví má k tomu důvod.
Musím uznat, že dovolená se povedla po všech stránkách. Všude to bylo fajn a nikdy se nám nestalo, že by na nás byl někdo nepříjemný. Ba naopak všichni byli nápomocní a chtěli si povídat. Na lidech bylo vidět, že je tam život baví. I když dělali v krámě s věcma nebo u McDonald’s obsluhovali vás s úsměvem a radostí, což se zde vidí jen zřídka. Na konec by bylo vhodné podotknout, že jet tam na 14 dní je málo! Ale on i měsíc by nestačil, je to velká země se spousty parky a místy kam se stojí za to podívat.
770 total views, 6 views today
