Ale pěkně popořadě. Jakožto dítě sídliště jsem vždycky pejska chtěl, o to víc když ho měl na základce nějaký z mých spolužáků, ale maminka mi vždycky říkala, že pejsek není zvíře do paneláku a že na něj je třeba mít čas. Tehdy jsem ji nechápal a bylo mi to líto (dejme tomu mezi 8. – 12. rokem), ale postupně jsem tento názor začal přejímat. Dnes je mi zhruba 3x tolik, bydlím v baráku, mám u něj pozemek a psa stále nemám a věřím, že dlouho mít ani nebudu. Dále, jde čistě jen o můj názor, nikomu ho nenutím, ale věřím, že spousta lidi by se mohlo zamyslet a své rozhodnutí přehodnotit (neudělají to, jsou totiž ješitní)….
Moje averze vůči psům obecně začala někdy kolem 15 roku života, kdy jsem začal jezdit sockou na střední školu. Park u průmyslovky v Dukelský se nedal přejít aniž byste po cestě nevyšlápli hovno, zpravidla ukazoval hovno counter číslo tři. Jasně, v těch hovnech jsme se jako malé děti sídliště váleli pořád, protože když jsme si chtěli hrát na trávě, museli jsme počítat i s hovnama. Ale od střední školy se ve mě asi něco zlomilo a už jsem nechtěl chodit všude zahovněný…. Situace jsem si začal všímat víc a víc a to hlavně tehdy, když jsem žil v Praze a viděl jak lidi venčí psy v centru Prahy, kde není jediné zelené místo. Hovno sem, hovno tam.. na schodem, v podchodu… prostě hnus! Nechápu co k tomuhle koho vede pořizovat si živého tvora, který zná přírodu jen z televize a na záchod musím na beton a nemůže se ani v klidu vydělat, protože na ulici chodí lidi, na silnici jsou auta apod…… Zajímavé bylo, že se mě na psy ptal i polský kolega a belgický učitel, kteří nechápali proč tady mají lidi tolik psy, oba tvrdili, že u nich mívají lidé psy jen když bydlí na vsi, ne v paneláku/bytovce atp.
Čas šel dál bez jakékoliv výrazné změny co se psů týče až do chvíle, kdy jsme, tehdy ještě s přítelkyní, koupili barák kousek od ČB. Sousedi vpravo i vlevo mají dva psy, tedy dohromady štěkají 4 psi. Ok, ty mají aspoň nějaký výběh a serou si na vlastním, ale třeba v létě když si necháte přes noc otevřené okno a jeden z těch čoklů nemá nic lepšího na práci než 20 minut v kuse štěkat, tak to je opravdu na mašli, i když i na tohle si člověk časem zvykne…. kdo si na to ovšem nezvykne jsou malé děti. Takové dítě třeba pracně uspáváte v kočárku jenom proto, abyste ho pak přivezly k baráku a sousedův pes vám ho za 5 minut štěkáním probudil. Bájo, přítel člověka jak má být. To, že se psi motají pod kolo jsem si už zvykl a snažím se předvídat, co ještě předvídat neumím je, jaký pes mi (nebo komukoliv jinému) něco udělá když někde jdu nebo běžím. Obzvlášť běh je pro psy z mě neznámého důvodu ultra zábavný a ne jednou se mi stalo, že na mě takový pes prostě skočil. Jediný koho tohle setkání nechalo zpravidla chladným, byl jeho majitel, který byl buď v nedohlednu a nebo stál kousek ode mě a říkal, že si chce jen hrát. Stejně tak se pořád lekám když někde jdu a za plotem nebo 50 cm ode mě začne něco zběsile štěkat.
K sepsaní článku mě vedl včerejší incident. Jel jsem z novohradských hor na kole zpět do Českých Budějovic (teď je třeba pominout, že jsem pumpičkář a rád jezdím na kole). Snažím se jezdit převážně po turistických trasách a když není zbytí, nebo terén je už moc složitý, jedu po silnici potažmo ve městě po cyklostezce. Včera jsem měl v nohách něco kolem 50ti km když jsem vjížděl do řepáková a dostal jsem se do ulice Zátkovo nábřeží.
Předpisově jsem se zařadil na ten úzký pruh cyklostezky, který je tam vyhrazen pro cyklisty, kterých tam jezdí denně opravdu stovky. Mimochodem ten pruh je široký zhruba 2 metry, tedy vyhnutí dvou proti sobě jedoucích cyklistů už tak není jednoduché. A co se nestalo, pán venčící poníka (dobrá, byl to pes ideální pro chov v městských aglomeracích, konkrétně asi rotvajler) nechal nic netušícího psa vlézt do toho už tak úzkého pruhu pro cyklisty. A teď to přijde, lidé z jednoho směru ho začali objíždět a protože pes, který jen tupě následoval ještě tupějšího pána z cyklistického pruhu nechvátal, začala být situace nepřehledná a vyústila ve srážku dvou cyklistů, tedy mě, který jsem to až na naražené prsty ustál a zhruba 60. letého pána, který si neplánovaně udělal letecký den… Z blba ze psem vypadlo jen „Promiňte“, žádná větší součinnost nenastala. Naštěstí se nikomu nic nestalo, alespoň tak se pán, který se zvedal ze země, tvářil. Trochu si na toho floutka ze psem zanadával a všichni pokračovali dál.
Ano, argumenty typu cyklisté, co mají v hlavě jen dráty musí přece jezdit opatrně, více předvídat a rozhlížet se, s tím souhlasím, ale takovýhle blbů se psem běhá po městech více a tohle je jen kapkou v moři!
Abych jen nehanil, lidi se po svým miláčcích naučili jejich hovna uklízet, což je chválihodné, konečně! Určitě jsou i psi resp. jejich majitelé zodpovědní a jejich psi mají třeba nějaké zkoušky a umí poslouchat, případně je lidi mají jako pomocníky (slepecké psy) nebo společníky (aby nebyli sami), ale myslím, že se bavíme o 1%. Nebylo by vůbec od věci, aby se třeba psí zkoušky staly povinností pro všechny psy resp. pro jejich majitele, kteří s námi sdílí ves, město či jiný společný prostor.
Mám totiž pocit, že situace začíná být tak trochu neúnosná. Ruku na srdce, kdyby majitelé museli věnovat svým psům více času než je denně 20. minutové venčení, možná by si to rozmysleli a psa si nepořizovali. Sami si vzpomeňte jak jste byli za někým, kdo má psa, na návštěvě a co ten pes dělal. Tohle nesměl, tohle nemohl a měl jít na místo. Líbil by se Vám takový život?
Češi a psi
